Květa Legátová, vlastním jménem Věra Hofmanová, byla česká spisovatelka a pedagožka pocházející z Brna. Přestože se psaním zabývala celý svůj život, kvůli svému postoji proti komunistickému režimu pobývala ve skromných podmínkách malých měst a vesnic, kam byla „uklizena“, a tvořila pod pseudonymy. Prostředí Moravských Kopanic, kde několik let bydlela a poznala tak tragické osudy místních obyvatel, pokřivené často velkou bídou, bylo zdrojem pro její povídkovou knihu Želary, která vyšla v roce 2001 a za níž jí byla v roce 2002 udělena Státní cena za literaturu, a následně pro novelu Jozova Hanule. Byla první odvážnou tvůrkyní, která ve svém díle upozornila na tragické násilné okolnosti osvobozování naší země Rudou armádou. Uznání se ale dočkala až na sklonku života. 

Tato dvě díla si autorky, které spolu pracují už počtvrté, zvolily za obsahovou předlohu svého nového tanečního představení. „Výběr námětu a následná stavba libreta k inscenaci bezprostředně navazuje na náš velmi osobní zážitek spojený s inscenací Balady, jíž jsme vytvořily pro Národní divadlo Brno. Jednou po představení přivedl zlínský spisovatel Antonín Bajaja do šatny paní profesorku Věru Hofmanovou neboli Květu Legátovou, jež přišla se svojí skromnou gratulací. A byla to neskutečná energie, kterou s sebou přinesla. Setkání s tímto odhmotněným a nesmírně oduševnělým člověkem, jakým byla, mě zasáhlo velice intenzivně. Když jsme pak dostaly příležitost vytvořit v Olomouci autorské představení, chvíli jsme váhaly, ale tento „aha“ moment sehrál zásadní roli. Uvědomila jsem si, že to je látka, které stojí za to obětovat obrovské množství svého času,“ popsala začátek cesty k olomouckým Želarům Zuzana Lapčíková. 

Následovalo vytvoření vlastního libreta. „Ne zcela jsme se chtěly ztotožnit s knižní předlohou a s filmem. Chtěly jsme to jednak propojit, jednak upravit pro adaptaci na taneční divadlo. Některé postavy jsme vypustily, některé přidaly, příběh jsme ale zachovaly,“ dodala Hana Litterová. Ústřední postavou děje je mladá lékařka Eliška pocházející z města, která prožívá německou okupaci ukrytá v horské vesnici pod novou identitou, kde se už jako Hana provdá za na první pohled hrubého horala Jozu. Střetnutí dvou naprosto odlišných světů a kultur se postupně promění v láskou naplněný vztah.

„V rámci roku české hudby jsem se rozhodl pozvat do Moravského divadla ryze český inscenační tým. Zuzana Lapčíková zkomponovala hudbu, bude ale také živě hrát na cimbál a zpívat. Choreografka Hana Litterová vytvořila choreografii na míru našemu souboru, který tak má příležitost „přičichnout“ nejen k tanečnímu divadlu, ale také k moravskému folklóru. Je hezké vidět tolik různých národností tančit moravské tance,“ uvedl šéf baletního souboru Jan Fousek, který přišel se zadáním zpracovat dramatickou předlohu. To byla výzva nejen pro autorky, které v Moravském divadle působí poprvé, ale od začátku zkoušení i pro tanečníky, v inscenaci bude účinkovat celý baletní soubor, a orchestr. 

„Naše představení bych nazvala tanečním divadlem. Je to ve stejné míře spojení tance a civilního herectví. Pro taneční styl jsem vybrala současný pohybový slovník, jinými slovy contemporary, s prvky moravského folklóru, abychom se co nejvíce přiblížily prostředí příběhu. Pro mě je navíc současný taneční slovník nejlépe vhodný pro zpracování tanečního dramatu,“ uvedla Hana Litterová a přiznává, že na začátku měla obavy, zda soubor složený z tanečníků z celého světa techniku moravského folklórního tance zvládne. 

„Narazili jsme na to, že i když se tanečníci pokoušeli tančit folklór, zůstávali ve slovníku klasického tance, ve kterém jsou celoživotně školeni. Na zkouškách jsme se proto hodně nasmáli, ale nakonec je musím pochválit, že to zvládli, a jsem na ně moc pyšná. I oni sami byli rádi, že se mohli seznámit s českým folklórem,“ prozradila Litterová a Zuzana Lapčíková přitakává: „Když si uvědomím, že celý baletní soubor je naprosto kosmopolitní, 90 % tvoří zahraniční tanečníci, a jsou ochotni přistoupit na to tancovat na hudbu, která je silně inspirovaná moravským folklórem, na hudbu, kterou nikdy neslyšeli, která je jim opravdu vzdálená, je to pro mě velká pocta,“ sdělila Zuzana Lapčíková, jež si chválí i spolupráci s orchestrem, který povede šéfdirigent Petr Šumník.

„Pro mě jako pro dirigenta je čest být aktivně „při tom” a zároveň závazek naplnit mou prací a prací orchestru představu autorky. Při studiu této partitury ovšem máme výhodu, cokoliv s ní můžeme konzultovat. Zuzana Lapčíková zde využívá celý operní orchestr a jeho zvuk místy obohacuje cimbálem. Vedle charakteru hudby vyjadřujícího nálady a situace na jevišti má nezastupitelnou roli folklór. Jednak v podobě orchestrální a jednak v podobě sólových vstupů cimbálu, zpěvu, sólového hoboje a sólových houslí. A právě tato konfrontace světa folklóru a soudobého hudebního jazyka mě baví nejvíc,“ uvedl Šumník. 

„Hudebníci úžasně spolupracují, všichni jsou moc vstřícní. Je znát, že sami vnímají tu atmosféru a prožitek daného okamžiku, a to je radost. Jsou tam těžká sóla třeba v anglickém rohu nebo v hoboji a všichni jsou profesionální a podávají skvělé výkony,“ přiznala Zuzana Lapčíková. Ona sama záměr účinkovat v inscenaci původně neměla. „Nakonec mě pan šéf baletu a paní choreografka přesvědčili. Máme pět obrazů a v každém z nich zahraji a zazpívám,“ upřesnila.

Inscenační tým doplňuje výtvarnice Dominika Lippertová, která navrhla scénu z prostředí města a nemocnice, a dále vesnici a chalupu. Kostýmy jsou dobové ze 40. let a tanečníci se předvedou nejen ve vesnických šatech, ale i uniformách. Hlavní představitelky pak obléknou svatební šaty vycházející ze slováckého regionu. Atmosféru pomůže dokreslit light design Tomáše Příkrého. 

„Těší mě, že prvním titulem, který uvádíme i v rámci Roku české hudby, je světová premiéra tanečního divadla Želary, které pro náš balet a orchestr vytvořily Hana Litterová a Zuzana Lapčíková. Jelikož je to v letošní sezoně pro soubor jediná velká premiéra, přeji všem tanečníkům o to více, ať se jim vydaří, a našim divákům krásné a dojemné zážitky,“ uvedl ředitel Moravského divadla David Gerneš.

 „Věřím, že Želary osloví naše diváky nejen tím, že jsou protkány emocemi a krásnou hudbou, ale také díky své folklórní moravské tematice,“ říká Jan Fousek. „Naším snem bylo vytvořit představení nikoliv divadelní, kdy divák přijde do hlediště, sedne si a bude se dívat na divadlo, ale udělat představení tak, jako by přišel do kina, otevřela se opona a spustil se film. Snad se nám to podaří,“ dodala závěrem Hana Litterová.

Pavlína Dočkalová, Tisková mluvčí/ PR